close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Inspirace?

18. ledna 2009 v 20:53 | Majuschka |  zajímavé články
Tenhle článek jsem našla, když jsme četla prosincový Harper's Bazaar... Nejdřív jsem se vyděsila, potom jsemnad tím přemýšlela a nakonec jsem uznala, že mají možná pravdu a jejich životospráva není k zahození... Dá se praktikovat ale pouze v případě, že žijete samy a nebo máte hooodně tolerantního partnera...
Každého lékaře by pravdou o své "životosprávě" vyděsily, každý psycholog by se snažil odkrýt jiný, skrytý problém, který řeší svým týráním se, každý gurmán by nad jejich počínáním nechápavě kroutil hlavou. Ony si ale jídlo zakázaly a nemá to žádný jiný důvod než strach. Strach, že přijdou o svoji štíhlou postavu. Strach, že by mohly přibrat třeba jen kilogram. Strach, že klesnou na jakémsi společenském žebříčku. Strach, že k jejich práci se nehodí mít nějaký ten "špíček". Strach, že přijdou o své dosavadní přátele. Strach, že pak nebudou mít rády samy sebe.


Pakliže se vám zdá, že takových žen je jako šafránu, pekelně se mýlíte. Podívejte se kolem sebe. Kdy naposledy jste viděla svou kolegyni s něčím jiným než s kávou? Proč si vaše šéfová při pracovním obědu objedná vždy jen salát a vodu, přičemž v míse se zeleninou ubude akorát kousek rajčete? Kdy naposledy přijala vaše kamarádka s přítelem pozvání na večeři k vám domů?
Ze zvyku?
Jako už deset let trvající rituál by se dal trochu vznešeně nazvat styl života, ve kterém se ocitla osmadvacetiletá manažerka marketingu Ilona. Je to jednoduché: v průběhu pracovního týdne jen pije, o víkendu si dopřeje režim "běžného smrtelníka". Začala s tím v osmnácti, krátce po maturitě.

"Už jako malá holka jsem byla trošičku oplácaná, ale pokud si vzpomínám, svou postavu jsem začala řešit až na konci střední školy. Když jsem si totiž po maturitě začala užívat posledních prázdnin ve svém životě, kila šla rázem nahoru. Až jsem jednoho dne uviděla v televizi rozhovor s jednou z tehdejších moderátorek zpravodajství, která popisovala, že taky vždycky nebývala 'šlank' a že se přebytečných kil zbavila tím, že přes den jen pila - džusy a kafe.

Já na to nešla aspoň první dva tři měsíce tak radikálně. Držela jsem se trochu upravených zásad dělené stravy, jedla jen malé porce a nepatrně cvičila. Opravdu jsem začala hubnout. A protože pochopitelně každého, kdo se chce zbavit nějakých těch kil, potěší, když se ručička na váze dá na ústup, je to ta nejlepší motivace pro pokračování. Jenže já v té době začala studovat vysokou a už nebylo tolik času hlídat si, co kdy sním. A tak jsem přešla na nový režim - od pondělí do pátku jsem jenom pila, o víkendu jsem jedla běžná jídla a v obvyklém množství jako celá naše rodina. Výsledek? Při 'půstu' jsem zhubla tři čtyři kila, přes sobotu a neděli jsem zase dvě tři nabrala. To bylo pořád dobré, váha šla týden co týden dolů."

Během tři čtvrtě roku Ilona shodila osmnáct kilogramů. Nikdy předtím tak štíhlá nebyla.

"Samozřejmě jsem z toho měla radost. Pár lidí mi dokonce řeklo, že už mám s hubnutím přestat. A také že jsem přestala. Ne že bych chtěla, ale zkrátka už to dál nešlo. I když jsem zůstávala stále u stejného režimu, kila setrvávala stále na svém. Někdo by to v takové chvíli možná vzdal, já se ale bála, že když začnu jíst pravidelně, dostaví se jo-jo efekt a zase ze mě bude baculka. A vidíte, už je to skoro deset let, já nehubnu ani netloustnu a myslím, že já i mé tělo jsme si docela zvykly. To, co je zaběhnuté, se nemá měnit. Jediné chvíle, kdy se trochu trápím, zažívám při dovolených. Letos jsme byli s přítelem dva týdny ve Španělsku - kdybyste věděli, kolik ryb a mořských plodů jsem si nechala dobrovolně ujít. A to přitom nesmírně miluju krevety. Ale bála jsem se - když to řeknu pěkně lidově -, že se rozežeru a pak už se nedokážu vrátit do svých naučených způsobů. Stále ale věřím, že třeba za pár let už dokážu dát si, kdy chci a co chci. Teď je to ale o vůli."
Špatný příklad
Pětatřicetiletá Karolína je šťastná matka sedmileté Aničky. Ačkoli je rozvedená a má za sebou poměrně dlouhé rozvodové tahanice s manželem, zrovna teď si i po prožitých neshodách rozumějí a v zájmu své dcery spolu vycházejí. Karolína je ráda, že minulost uzavřeli a že se nemusí ohlížet a bát se, že o dceru přijde, nebo že si manžel prosadí střídavou péči. Po takových zkušenostech se rozhodla, že ačkoli je hodně atraktivní a muži ji na každém večírku nadbíhají, její dům kousek za Prahou bude čistě ženský, mužům je tam vstup zakázán. Mně osobně se při takové představě začínají sbíhat na jazyku sliny. Mít dům bez muže by totiž mohlo znamenat si v klidu večer ke čtení knížky otevřít tabulku dobré čokolády a skvělé bílé víno. Nemuset nic skrývat, ani se ovládat. U Karolíny tak pár večerů do měsíce skutečně vypadá. Jenže po nich následuje několik dní trestání sebe sama.

"Musím přiznat, že se čas od času neudržím a skutečně dokážu spořádat celou tabulku čokolády během jediného večera. Jenže to další ráno! Podívám se do zrcadla a nenávidím sebe sama za to, že jsem se nedokázala trochu ovládnout. Na další tři čtyři dny se pak zařeknu, že se nesmí nic takového opakovat, a dokonce po tuto dobu nejím ani nic jiného. Jenom piju vodu s multivitaminem nebo grepový džus a litry kafe s mlékem. Samozřejmě bez cukru. Když mě v práci čeká nějaká důležitá schůzka nebo prezentace, při které musím vypadat opravdu dobře, dokážu s takovým režimem vydržet i dva týdny."

Před narozením Aničky byla Karolína žena "krev a mlíko". Neměla nouzi o muže, jen její otec si z ní tu a tam utahoval. Možná právě on nastartoval její touhu být štíhlá. "Když se Anička narodila, jako pozůstatky těhotenství jsem na sobě nosila skoro dvacet kilo navíc. Bylo to otřesné. Připadala jsem si jako velryba. Neforemná, nepřitažlivá, nehezká. Myslím, že to bylo víc o mém pocitu, než o tom, že si ze mě dělal táta občas legraci kvůli podbradku nebo tlustým stehnům v kalhotách. To já sama jsem se chtěla cítit líp. A tak jsem hned po skončení kojení, tedy asi po půl roce, začala zkoušet různé diety - musím se totiž přiznat, žádné cvičení mě vůbec nebaví. A jak to tak bývá, žádná nepomáhala.

Tak jsem přestala jíst. Některý den jsem jenom pila, jindy jsem si dala třeba kus ananasu, banán nebo jablko. Někdy misku svých oblíbených mandlí. Začátek byl opravdu krušný. V těhotenství a při kojení jsem se totiž naučila jíst pravidelně a moje tělo to vyžadovalo i nadále. Po dvou třech týdnech si ale na můj nový 'život' zvyklo. Žaludek se stáhl a mě už netrápily takové pocity hladu jako na začátku. Naučila jsem se vystačit si s minimálními dávkami jídla. Bohužel jsem to nedomyslela. Moje dcera - jak to u dětí bývá - okoukala mé nejezení od mě, a tak ji nyní musím nutit. Skoro celý den za ní chodím - tu s nakrájeným jablíčkem, tu s jogurtem, s houskou namazanou máslem. A ona do všeho jen ďobne a tvrdí, že nemá hlad. Naštěstí je pár jídel, které zbožňuje a které odmítnout nedokáže. Když je nejhůř, zajdeme na pizzu nebo poprosíme bývalou tchyni, aby uvařila pořádný hrnec její úžasné rajské omáčky."
Nehodí se to
Jako majitelka galerie se současným uměním si čtyřicetiletá Iveta nemůže dovolit být silnější. Aspoň si to myslí ona, která svůj dříve velice gurmánský život omezila na vodu bez bublin, kvalitní černou kávu (bez cukru i bez smetany) a na pár malých jednohubek při společenských akcích.

"Tělo si skutečně zvykne na to, co po něm chcete. Je to hodně i o stavu mysli. Pokud bych se celý den užírala tím, že mám chuť na ten báječný croissant, který jsem viděla ve výloze francouzské pekárny v centru města, asi by se ozval i žaludek. Ale já si po letech odříkání už natolik zvykla, že mi nedělá problém jít s kamarádkou do kavárny a zatímco ona se rozplývá nad nabízenými dezerty a skuhrá, že si je nemůže dovolit, protože by snad už po jednom, jediném soustu přibrala dva kilogramy, já s klidnou hlavou zůstávám u své neperlivé vody a presa. Je hodně lidí, hlavně žen, kteří kroutí nad mým přístupem hlavou, ale je třeba si uvědomit, že když ve své galerii nabízím to nejlepší ze současného umění, nehodí se, abych měla mánesovské proporce, ke kterým jsem naštěstí sklony neměla. Na druhé straně musím přiznat, že upřímně obdivuji všechny ženy, které se za svá kila navíc nestydí a umějí je nosit. Bohužel se mi zdá, že takových není příliš mnoho.

Mnohem víc je těch, které si prohlížejí fotografie modelek, sní o tom, že by měly podobná těla, ale nejsou ochotné pro to nic udělat. Spíš si zajdou do nejbližších lahůdek pro chlebíček s vajíčkem nebo pro větrník a doma po nocích se užírají, protože jsou tlusté. A přitom je poměrně jednoduché omezit jídlo... I když - abych někoho nenaváděla k něčemu, co také není úplně ideální. Moc dobře vím, že nejlepším řešením je vyvážený jídelníček a pravidelný pohyb. Jenže já zkrátka nemám čas trmácet se skrz město do posilovny a zase zpátky."
Ve světě módy
Věře je jednatřicet a nedávno se stala manažerkou jednoho luxusního butiku. Je to práce, kterou si vysnila už jako malá holka. Ta holka, co si hraje s panenkou na obchod s krásným oblečením. Bylo jí jasné, že když se půjde o svou práci snů ucházet, musí vypadat skvěle. Nejen být hezky oblečená, ale mít krásné šaty na hezkém těle. Proto vždycky odmítala sladké. Jedla jen celozrnné pečivo, zeleninu, kuřecí maso a ryby. To bylo ještě na střední.

"Postupem času si ale organismus zvykne a abyste dostala dolů kilo nebo dvě, musíte se buď hýbat, nebo snížit příjem jídla. A čím jste starší, tím je to horší, protože svaly povolují a povolují. V současné době jsem jenom na salátech - bez smaženého kuřecího masa nebo camembertu, bez majonézy i bez jogurtových zálivek. Je pravda, že v létě je taková životospráva snazší než v zimě, kdy mají rajčata chuť papíru, ale - jak ráda říkám - všechno kolem jídla je jenom o odhodlání a o snaze jíst co nejpestřeji - i když jenom zeleninu.

Naštěstí už nežijeme v totalitních osmdesátých letech, kdy se v zimě na všechno stály fronty a výběr nebyl nic moc. Dneska je k dostání spousta druhů různých cizokrajných druhů, které se dají skvěle připravit. Jde jenom o to, mít chuť zkoušet nové a nové recepty, i kdyby byly trochu náročnější. V povědomí mnohých lidí se totiž salát rovná nakrájená rajčata, okurka, paprika a ledový salát, maximálně se přidá sterilovaná kukuřice a hrášek. To se pak však nedivím, že zeleninový salát rychle omrzí. A jestli mám chuť někdy třeba na těstoviny? Jasně že mám, ale když si uvědomím, že je v sázce moje postava, chuť mě rychle přejde."
Novodobá sekta
Chtělo by se napsat, že všechny příběhy zde sepsané jsou vymyšlené a podobnost postav je čistě náhodná. Každá z dam, která nám řekla svůj příběh, o sobě nemluvila příliš ráda. Malinko se styděly, byly v rozpacích a z části si uvědomovaly, že to, co dělají, není správné. Pravda, nikomu neškodí, jenom sobě samým. A možná svým dětem. Ne těm, které už mají, ale těm, které by mít chtěly. Podvědomě to tuší. Vědí, že se ke svému tělu nechovají zrovna nejlépe a že ono jim to může oplatit v tu nejnevhodnější chvíli. Následky dokáží odhadnout, přesto se nedokáží oprostit od svého honu za štíhlostí. Co dělají, nechtějí přiznat ani svému nejbližšímu okolí, tají, vymlouvají se. Mají snad strach, že by je někteří odsoudili. Nebo že by jim jiní chtěli pomoci?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lila grace lila grace | 20. ledna 2009 v 19:19 | Reagovat

Tohle je hodně zajímavý, ale nevim jestli nepatřin spíš do tý kategorie tlustošek co koukaj na fotky modelek, pak si koupjej větrník a po nocích myslej na to jek sou tlustý!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama