Už jsem unavená. Ze všeho. Sama ze sebe, že si pořád říkám, že to konečně zítra zvládnu, že to byla jenom chyba, vzít si tu sušenku, když si jí berou všichni. Z mých trapných výmluv, že vážim o kilo víc, protože mám menses. Že jsem vlastně docela hezká, že zhubnout zase tak moc nepotřebuju a mýmu klukovi se líbim taková, jaká jsem. Že je důležitější, jací jsme uvnitř a ne na povrchu. Že se nebudu stydět oblíknout se do plavek až bude léto. Že se cítím sebevědomě, když se snažim nasoukat do kalhot velikosti 40. Ale takhle to nefunguje. Dneska ráno jsem poprvé zažila jaký to je, když nenávidíte svoje vlastní tělo.
Byl to hnus. Ležela jsem vedle mého milovaného, cítila, jak jsem celá oteklá a nafouklá (mám měsíčky, což se dá použít zase jako dobrá výmluva..) a děsila se toh, že se probudí, podívá se na mě a dojde mu to. Že nejsem perfektní, že moje vyšpulený břicho ála 3. měsíc není hezký, že se zvedne a opustí mě. V tu chvíli jsem se vážně nesnášela, chtělo se mi ze sebe zvracet, z toho jak vypadám, nikdy nic nedotáhnu do konce, že nejsem perfektní a vypadám hnusně. Konečně jsem se podívala pořádně do zrcadla a pochopila. Že s jídlem to vážně nejde. Že jsem strašně slabá a nemocná na hlavu, že jsem svoje tělo neviděla dřív. A že tentokrát je to už naposled, co začínám. Na konci je buď vysněný život s krásným tělem a nebo život se zatracením, protože vím, že se nikdy nedokážu vyrovnat s tím, jak vypadám, jak budu vypadat po dětech. Vím, že pokud to tentokrát nedokážu, budu se nenávidět až navěky.
Ale ve mě je ještě to druhé já. Ta mrcha, která si nenechá od nikoho nic líbit (jako do teď). Sebevědomá, hubená, která si vystačí s minimem jídla a všichni jí chválí, jaká je krásná. Úspěšná, která nemá půl roku špatnou náladu tak že nechce vylézt z postele. Prostě "gorgeous". Upřímně jí musim litovat, že žije v mém tlustém a ošklivém já. Ale teď jí dávám volnou ruku, pouštím jí z otěží, ať konečně začne žít! Protože ona na to má, ona se nebojí, že zhubne moc. Nikdy není moc. Ona se nebojí sušenek, čokolád, rodinných oslav, že si vezme. Ne. Ona je odvážná, odmítne s pohledem do očí "Ne, děkuji, dám si až později". Nemá strach. A tahle slečna se ve mě teď probudila. A ví, že jí nic nezastaví. Že bude taková, jaká chce a ona a ne, jak jí vidí ostatní. Tečka.









přesně tak se teď s přítelem cítím, děsím se toho, že se probudí a pohladí mě, že se jeho ruce dotknou mého tlustého břicha :( fuj...
Přeju Ti ať to teď už zvládneš, nenávidět vlastní tělo je děsný, pocituju to teď každý den :(